Když lidé přijdou na prohlídku bytu nebo domu, většinou během několika prvních minut zažívají zvláštní směs emocí. Nadšení, nervozitu, očekávání i lehký stres. Někdo si okamžitě představuje, kam postaví gauč, jiný řeší výši hypotéky a další už očima měří, zda se do ložnice vejde velká skříň po babičce.

A vlastně se tomu není co divit.

Koupě nemovitosti bývá jedním z největších rozhodnutí v životě. Člověk nehledá jen čtyři stěny a střechu nad hlavou. Hledá místo, kde bude několik dalších let žít svůj každodenní život.

Jenže právě v tom všem přemýšlení, počítání a porovnávání lidem často uteče jedna důležitá věc — samotný pocit z místa.

Možná to bude znít zvláštně, ale za roky v realitách jsem si všiml, že některé nejdůležitější informace člověk nezíská pohledem. Ale tichem.

A tak občas klientům při prohlídkách radím jeden jednoduchý „realitní fígl“, který nestojí ani korunu.

Zkuste si na chvíli sednout a nic neříkat.

Neřešit na okamžik cenu, hypotéku ani barvu podlahy. Jen si sednout třeba do obývacího pokoje, podívat se z okna a chvíli vnímat prostor kolem sebe.

Možná Vás překvapí, kolik věcí člověk během takové chvíle zjistí.

Najednou začne slyšet zvuky domu, které během běžné prohlídky snadno zaniknou. Tramvaj pod okny. Kroky sousedů na chodbě. Výtah. Štěkajícího psa o patro níž. Nebo naopak zvláštní klid, který člověka po několika minutách příjemně uklidní.

A někdy člověk ucítí ještě něco jiného.

Že by se mu tam vlastně mohlo dobře žít.

Protože domov nejsou jen metry čtvereční, nové dveře nebo moderní kuchyňská linka. Skutečný domov bývá často hlavně pocit bezpečí, klidu a obyčejné pohody.

Jenže dnešní doba je rychlá. Lidé často přebíhají z jedné prohlídky na druhou, porovnávají inzeráty, počítají úroky a snaží se rozhodnout co nejrychleji. A právě tehdy bývá nejsnazší přeslechnout vlastní intuici.

Mám někdy pocit, že si dnešní svět zvykl rozhodovat se příliš rychle. Stačí několik fotografií, krátké video nebo tabulka parametrů a člověk má pocit, že už o bytě ví všechno důležité.

Jenže bydlení není mobilní telefon ani nová televize.

Některé věci se prostě poznají až ve chvíli, kdy se člověk na okamžik zastaví.

Pamatuji si například jeden mladý pár, který přišel na prohlídku bytu v činžovním domě. Byt byl krásně opravený, fotografie vypadaly perfektně a všechno působilo téměř ideálně.

Přesto si po několika minutách slečna sedla do obývacího pokoje a jen se chvíli dívala z okna do vnitrobloku. Bylo tam ticho, pár stromů a stará lavička.

Po chvíli se usmála a řekla:
„Tady bych si uměla dát ráno kávu.“

A v tu chvíli bylo vlastně rozhodnuto.

Ne kvůli podlaze. Ne kvůli kuchyni. Ale kvůli pocitu.

Naopak jsem zažil i situace, kdy klienti během prohlídky zjistili, že je něco neustále ruší. Hluk z ulice, zvláštní atmosféra domu nebo pocit, že se v bytě prostě necítí dobře. A i když papírově všechno sedělo, nakonec byli rádi, že si dali čas a nepospíchali.

Jedna paní mi například po prohlídce řekla:
„Ten byt byl krásný, ale vůbec jsem se tam necítila dobře.“

A víte co? To je naprosto legitimní důvod nemovitost nekoupit.

Protože některé věci se jednoduše nedají změřit ani spočítat.

Možná právě proto si myslím, že dobrá prohlídka nemovitosti by nikdy neměla být závod.

Dobrý makléř totiž neprodává jen byt. Pomáhá lidem najít místo, kde budou několik dalších let žít svůj obyčejný život. Ráno vstávat do práce, večer uspávat děti, slavit narozeniny, číst si knížku nebo jen sedět v tichu po dlouhém dni.

A to všechno se z fotografií na internetu poznává velmi těžko.

Dnes se často mluví o metrech čtverečních, sazbách hypoték nebo cenách energií. A jsou to samozřejmě důležité věci. Ale někdy mám pocit, že se trochu zapomíná na obyčejnou lidskou stránku bydlení.

Na to, že domov by měl být místo, kde člověk po zavření dveří cítí klid.

Možná právě proto mám rád prohlídky, při kterých lidé nespěchají. Kdy si projdou byt pomalu, podívají se z oken, chvíli mlčí a snaží se představit si svůj běžný den.

Protože právě tehdy často padne to nejdůležitější rozhodnutí.

Takže až někdy půjdete na prohlídku bytu nebo domu, zkuste si vzpomenout na tento jednoduchý realitní fígl.

Na chvíli se posaďte. Nespěchejte. A chvíli nic neříkejte.

Možná právě tehdy zjistíte, jestli byste tam opravdu dokázali být doma.