Zatopené memento dálnice, která vede do nikam

Ve Středočeském kraji, uprostřed hustých lesů nedaleko sjezdu z dálnice D1 na Loket, se nachází jedno z nejvíce fascinujících a zároveň nejpřísněji střežených míst v České republice. Z klidné hladiny vodní nádrže Švihov (známé spíše jako Želivka) zde trčí monumentální betonové torzo. Borovský most. Stavba, která vypadá jako kulisa z postapokalyptického filmu, je němým svědkem velkolepých dálničních plánů, které definitivně pohltila voda.

Ambiciózní plán zrozený v temné době
Historie Borovského mostu (někdy nepřesně označovaného jako Hitlerův most) se začala psát v krizovém roce 1939. Po okupaci Československa a zřízení Protektorátu Čechy a Morava bylo rozhodnuto o urychlené stavbě dálnice, která měla propojit Prahu s Brnem a Jihlavou.

Přípravné práce sice navazovaly na starší československé projekty (především na vizi Jana Antonína Bati), ale pod německým vedením dostal projekt obří rozměry. Stavba samotného obloukového mostu přes údolí Sedlického potoka u obce Borovsko odstartovala v červenci 1939.

Projektu se ujal zkušený stavební inženýr Miloslav Clement a práce postupovaly neuvěřitelným tempem. Na mostě se pracovalo i v těžkých válečných podmínkách, a to až do roku 1942, kdy nacistické Německo kvůli vyčerpání zdrojů a porážkám na frontě zakázalo veškeré civilní betonové stavby.

Stopka těsně před cílem
Po skončení druhé světové války se na Borovsko stavební dělníci vrátili. Dekretem prezidenta Edvarda Beneše bylo rozhodnuto, že stavba státní dálnice bude pokračovat.

Jenže tehdy už v country vládli komunisté. Nový režim měl jiné priority – investice proudily do těžkého průmyslu a projekt dálnice byl označen za kapitalistický přežitek. V prosinci 1950 byly práce na celé trase definitivně zastaveny. Impozantní, 100 metrů dlouhý most tak zůstal opuštěný a nedokončený uprostřed přírody. Chyběly mu nájezdy, finální povrchy a silnice, která na něj měla navazovat. Auta po něm nikdy neprojela.

Zkáza přišla s pitnou vodou
Definitivní ortel nad Borovským mostem vynesla 60. léta. Praha nutně potřebovala nový, masivní zdroj pitné vody, a proto bylo rozhodnuto o stavbě vodní nádrže Švihov na řece Želivce. Přehrada měla zatopit celé údolí, včetně obce Borovsko a samotného torza dálnice.

Když se v roce 1976 přehrada napustila, hladina vody stoupla tak vysoko, že nedokončenou stavbu doslova pohltila. Vzhledem k tomu, že se vodní plocha nachází v přísně chráněném pásmu hygienické ochrany I. stupně, nebyl most zbourán – demolice by totiž mohla znečistit vodu určenou pro miliony obyvatel.

Tajemství dutých pilířů
Dnes z vody trčí pouze svrchní betonová část mostovky. Celý obří oblouk a pilíře jsou skryté hluboko pod hladinou. Právě tato nedostupnost dala vzniknout řadě legend.

Vvzhledem k tomu, že se v okolí intenzivně stavělo za nacistické okupace, začaly se mezi lidmi šířit spekulace, že v dutých technologických komorách uvnitř mostních pilířů stihli Němci na jaře 1945 narychlo ukrýt bedny s tajnými dokumenty nebo cennostmi. Stoupající voda a fakt, že do přísně střeženého pásma Želivky nesmí vstoupit žádný civilista (ani potápěč), udělaly z mostu dokonalý, nedobytný trezor.

Zda most pod hladinou skutečně skrývá tajemství z konce války, nebo jen tuny zatopeného betonu, se pravděpodobně nikdy nedozvíme. Borovský most tak dál zůstává fascinujícím památníkem lidského umu, který byl odsouzen k věčné izolaci.

Upozornění pro badatele:
Borovský most se nachází v ochranném pásmu vodního zdroje, kde platí přísný zákaz vstupu, vjezdu i fotografování z blízkosti. Porušení tohoto zákazu je trestáno vysokými pokutami a prostor je nepřetržitě monitorován policií. Nezkoušejte k němu chodit.