Místo, kde Mozart stále žije a Šedá dáma bdí

Pražské Stavovské divadlo patří k nejvzácnějším divadelním budovám v Evropě. Je to místo, kde se zastavil čas, a jediná scéna na světě, která zůstala téměř v původním stavu od dob, kdy v ní působil geniální Wolfgang Amadeus Mozart. Ale zatímco turisté obdivují jeho tyrkysově modré interiéry a zlaté zdobení, mezi herci a pamětníky se šeptá o něčem – nebo někom – mnohem tajemnějším.

Architektonický klenot z osvícenství
Budovu nechal postavit osvícený šlechtic František Antonín hrabě Nostic-Rieneck a své brány divadlo poprvé otevřelo v roce 1783. Tehdy neslo název Nosticovo divadlo a nad jeho vchodem dodnes září latinský nápis Patriae et Musis – Vlasti a Múzám.

Ve své době šlo o převratnou stavbu. Divadlo bylo postaveno v klasicistním stylu s důrazem na dokonalou akustiku a symetrii. Právě zde Praha dokázala světu, že je hudební metropolí. Zatímco Vídeň Mozarta občas přehlížela, Praha ho milovala. V roce 1787 zde on sám dirigoval světovou premiéru opery Don Giovanni, která byla napsána přímo pro toto divadlo a jeho publikum.

Legenda o Šedé dámě: Strážkyně opony
Každé staré divadlo má své stíny, ale to Stavovské má svou Šedou dámu. Tato legenda patří k těm nejživějším v celé Praze. Nejde o žádný děsivý přízrak, který by chtěl škodit, ale o melancholický zbytek duše jedné z dřívějších hereček.

Traduje se, že tato žena divadlo nadevše milovala a její vášeň pro prkna, která znamenají svět, byla tak silná, že ze scény nikdy neodešla. Zjevuje se v zákulisí, v temných chodbách vedoucích k šatnám nebo v prázdných lóžích těsně před důležitou premiérou.

Proč se jí herci obávají i na ni spoléhají?
Podle pověsti je Šedá dáma barometrem úspěchu. Pokud se herci před vystoupením zjeví a ona se usmívá, je to znamení, že představení sklidí bouřlivé ovace a vše proběhne hladce. Pokud se však její tvář zdá smutná nebo přísná, je to varování. V takových chvílích prý technika selhává, herci zapomínají texty a v hledišti vládne mrazivé ticho.

Mozartova přítomnost a mýtus o "Donu Giovannim"
Mozartova spojitost s divadlem je tak silná, že vytvořila vlastní legendy. Mnoho lidí věří, že skladatel do partitury opery Don Giovanni zakódoval určité vibrace, které v budově rezonují dodnes. Scéna, kdy na scénu přichází kamenný host (komtur), je v tomto divadle prý doprovázena nevysvětlitelnými úkazy – náhlým poklesem teploty nebo zvláštním chvěním vzduchu.

Říká se, že Mozartův duch divadlo občas navštěvuje, aby zkontroloval, zda se jeho hudba stále interpretuje s onou lehkostí a genialitou, kterou do ní vložil.

Proč nás tato místa fascinují?
Stavovské divadlo je důkazem toho, že historie není jen soubor dat v učebnicích. Jsou to emoce, potlesk a strach, které se „vypálily“ do zdí budovy. Jako pozorovatelé pražského života vidíme, že genius loci takového místa tvoří nejen architektura Františka Antona Leonarda Hergeta, ale i tyto nehmotné příběhy.

Až příště usednete do plyšového křesla ve Stavovském divadle a zhasnou světla, neposlouchejte jen orchestr. Dívejte se do šera bočních lóží. Možná tam spatříte jemný pohyb šedé látky a letmý úsměv, který vám prozradí, že dnešní večer bude nezapomenutelný.

Tip pro návštěvníky:
Zastavte se před divadlem u sochy Il Commendatore od Anny Chromy. Tato prázdná kápě symbolizuje postavu z opery Don Giovanni a skvěle navozuje atmosféru tajemna, která na vás uvnitř čeká.