Barokní nebe nad podzemím plným falešného zlata

Pražská Malá Strana je místem, kde se krása nestaví na odiv jen tak. Je ukrytá za vysokými zdmi a těžkými vraty paláců. Jedním z nejpůsobivějších příkladů je Vrtbovská zahrada. Tato kaskádovitá oáza klidu, která se šplhá po úpatí Petřína, je dnes považována za jednu z nejvýznamnějších barokních zahrad v Evropě. Ale pod jejími nablýskanými terasami a mistrovskými sochami se prý kdysi ozýval tlukot kladiv, který neměl s uměním nic společného.

Architektonický triumf na malém prostoru

Příběh zahrady začíná kolem roku 1720, kdy ji nechal vybudovat Jan Josef hrabě z Vrtby, nejvyšší purkrabí Pražského hradu. Hrabě měl k dispozici poměrně úzký a nepravidelný prostor mezi domy, ale přizval si ty nejlepší mistry své doby.

Architekt František Maxmilián Kaňka vytvořil geniální tříúrovňový systém teras, které opticky zvětšují prostor. Sochařskou výzdobu, včetně slavné kaskády s antickými božstvy, svěřil legendárnímu Matyáši Bernardu Braunovi. Výsledek byl tak ohromující, že zahrada i po staletích působí jako divadelní scéna, kde je hlavním hercem samotná Praha, otevírající se v nezapomenutelném panoramatu z nejvyšší vyhlídky.

Legenda o penězokazech z temného sklepení

Zatímco nahoře v sala terreně (zahradním sále) hraběcí rodina naslouchala hudbě a stěny zdobily fresky Václava Vavřince Reinera, hluboko v základech paláce se prý odehrávala úplně jiná činnost. Podle starých pražských pověstí se ve Vrtbovském paláci v 17. století usídlila tajná dílna penězokazů.

Padělání mincí byl tehdy hrdelní zločin, trestaný smrtí v kotli s vroucím olejem. Penězokazi proto hledali ta nejméně nápadná místa – a co by bylo bezpečnější než palác vysoce postaveného šlechtice? Traduje se, že v labyrintu chodeb, které vedly z paláce směrem k petřínskému svahu, se za svitu loučí razily mince, které měly k nerozeznání připomínat pravé zlato a stříbro.

Zazděné tajemství a ožívající sochy

Legenda má však i svou tragickou tečku. Když se nad dílnou začaly stahovat mraky a hrozilo prozrazení, jeden z pomocníků se pokusil uprchnout i s drahocennými raznicemi. Ostatní padělatelé ho však dostihli a ve strachu z mučení a vyzrazení ho prý zaživa zazdili přímo do základů, na kterých dnes stojí střední terasa zahrady.

Místní lidé si po generace vyprávěli, že tento nešťastník v základech nenašel klid. Říká se, že Braunovy sochy antických bohů – Mars, Minerva či Merkur – nejsou jen kamennými ozdobami. Jsou to prý mlčenliví strážci, kteří v noci ožívají, aby dohlíželi na to, že tajemství falešného zlata zůstane navždy pohřbeno pod vrstvami břečťanu a barokní suti. Když v zahradě zůstanete po setmění úplně sami, prý můžete zaslechnout rytmické kovové rány, ozývající se odněkud z hloubi země.

Genius loci: Proč nás Vrtbovská zahrada stále láká?

Vrtbovská zahrada je důkazem fascinujícího kontrastu, který definuje celou Prahu. Na jedné straně nebeská krása, geometrická přesnost a umělecká vznešenost, na straně druhé temné podsvětí, intriky a lidské osudy vryté do kamene.

Jako pozorovatelé historie (a milovníci pražských realit) vnímáme, že hodnota takového místa není jen v jeho architektuře. Je v oněch neviditelných vrstvách. Zahrada, která přežila staletí, rekonstrukce i politické zvraty, nám připomíná, že každá zeď má svou paměť. Ať už věříte na přízraky penězokazů, nebo ne, energie tohoto místa je nezpochybnitelná.

Tip pro vaši příští návštěvu:

Až budete stoupat po schodišti k horní vyhlídce, zastavte se na chvíli u Braunových soch. Podívejte se jim do tváří a vzpomeňte si na legendu o ukrytém pokladu pod vašima nohama. Možná, že ta trocha zlata, kterou tam penězokazi zanechali, je právě ten pocit úžasu, který si odtud odnášíte.

Máte i vy svou oblíbenou skrytou zahradu v Praze? Napište nám, rádi se vydáme po stopách dalších zapomenutých příběhů!