Secesní klenot v zajetí košířských stínů

Praha má mnoho tváří. Některé jsou zářivé a plné turistů, jiné jsou skryté v tichu lesoparků, kde se historie prolíná s legendami tak těsně, že je od sebe nerozeznáte. Jedno z takových míst se ukrývá v pražských Košířích. Areál Cibulka není jen parkem; je to pozůstatek romantického snu, který v 19. století neměl ve střední Evropě obdoby a dodnes vábí hledače záhad i milovníky staré Prahy.

Biskup, který utekl před světem

Příběh Cibulky, jak ji známe dnes, začal v roce 1817. Tehdy usedlost koupil Leopold Leonhard Thun-Hohenstein, poslední kníže-biskup pasovský. Poté, co byl jeho církevní stát v rámci napoleonských válek zrušen, stáhl se biskup do ústraní právě sem. Tehdejší Košíře byly idylickou krajinou vinic a polí, hony vzdálenou od ruchu velkoměsta.

Jako vzdělaný aristokrat a milovník evropského romantismu začal budovat unikátní krajinný park s ambicí vytvořit „pozemský ráj“. Cibulka se pod jeho rukama proměnila v místo plné symbolů a filozofických odkazů. Nechal zde postavit rozhlednu v podobě středověké hradní zříceniny, do lesa zasadil sochu boha Chrona (času) a nechal vyhloubit umělé jeskyně, kterým se lidově říká „Peklo“.

Biskup byl známý svou melancholií. Traduje se, že parkem procházel v doprovodu mechanických figurek a žil ve vlastním světě, který měl být protipólem k bouřlivé, industrializované Evropě. Právě tento „útěk před realitou“ vtiskl Cibulce její specifický, až snový ráz.

Čínský pavilon: Vrchol dobové exotiky

Největším klenotem areálu se stal Čínský pavilon (původně nazývaný skleněný). Tato dvoupatrová stavba s prohnutou střechou a bohatou secesní výzdobou byla vrcholem dobové fascinace Orientem – stylem zvaným chinoiserie. Pavilon byl ve své době technickým zázrakem i uměleckým dílem. Jeho interiéry zdobila zrcadla, která opticky zvětšovala prostor, a stěny pokrývaly jemné malby s exotickými motivy.

Střechu kdysi zdobila unikátní postava „Mandarína“, která se při větru otáčela a kývala hlavou, jako by vítala hosty přicházející z údolí. Na rozích budovy visely plechové zvonky, které při každém poryvu větru rozezněly park tichou, nadpozemskou melodií. Pavilon nesloužil k bydlení, ale k čisté potěše – pořádaly se zde hudební večery, čaje a maškarní bály, při kterých se v oknech odrážely stovky svící a lampionů, vytvářejících iluzi plovoucího paláce v moři zeleně.

Legenda o nevěstě, která nikdy nedošla k oltáři

Právě do jedné z těchto nocí, kdy byl park plný smíchu a šustění hedvábných šatů, je zasazena legenda, která se v Košířích vypráví po generace. Mezi hosty biskupovy letní slavnosti se prý objevila dívka v oslnivě bílých šatech. Byla to nevěsta, která měla jen pár dní před svatbou a na Cibulku přišla se svým snoubencem oslavit svůj poslední večer svobody.

Večer byl dusný a dívka se rozhodla pro krátkou procházku k pavilonu, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Podle vyprávění vešla do stínu stavby, ale zpět se už nikdy nevrátila. Traduje se, že zabloudila v labyrintu skalnatého zářezu nebo v temných chodbách umělých jeskyní, které budovu obklopují.

Navzdory pátrání biskupa i zoufalého snoubence se po ní slehla zem. Místní lidé věří, že Cibulka si dívku nechala jako svou věčnou obyvatelku. Když se dnes nad parkem zvedne mlha, vítr prý rozhoupe zvonky na pavilonu neobvyklou, naléhavou silou. Bílá postava se prý občas mihne u vchodu do „Pekla“ a její tichý pláč se mísí se šuměním listí starých dubů.

Genius loci pohledem makléře

Jako makléř denně analyzuji parametry staveb, ale místa jako Cibulka mě učí vnímat to, co tabulky nezměří – duši místa. Nemovitost není jen pozemek a zdivo; je to svědek lidských osudů. Košíře nabízejí fascinující kontrast: moderní bydlení se vším komfortem 21. století, za jehož hranicí dýchá historie, která odmítá být zapomenuta. Právě tento přesah dělá z lokality Cibulky jednu z nejžádanějších adres v Praze.