Když lesy ukrývají víc než jen ticho

Křivoklátské hvozdy jsou staré. Starší než naše dějiny, starší než většina příběhů, které si lidé šeptají u ohně. A právě sem údajně vešel i muž, který byl pro mnohé hrdinou, pro jiné postrachem – legendární loupežník Václav Babinský.

Říká se, že Křivoklátsko má zvláštní paměť. Schovává v sobě hlasy dávných cest, šustění unavených poutníků i kroky těch, kteří nechtěli být slyšeni. A mezi nimi prý i kroky Babinského. Jednoho podzimního večera měl vstoupit do lesů s jediným cílem – ukrýt poklad, o němž se mluvilo po celém kraji. Lidé tehdy šeptali, že zlato a stříbro ukryl tak dobře, že jej nenalezne nikdo, kdo není veden chytrostí… nebo hříchem.

Pánům na Křivoklátě se ale šeptané zvěsti donesly rychle. Nechtěli čekat. Vyslali své nejlepší stopaře a ty nejodvážnější vojáky, aby Babinského vypátrali. Křivoklátské lesy však nejsou jen obyčejným hvozdem – dokážou pohltit zvuk, zakrýt světlo a zmást i zkušené lovce. Přesto prý tentokrát štěstí stálo na straně panských lidí. Babinského našli, spoutali a v řetězech odvedli zpět na hrad.

Tam jej zavřeli hluboko do lidomorny, do studené tmy, kde není slyšet nic než vlastní dech a kroky těch, kteří přicházejí s otázkami. A otázka byla jediná: Kde je poklad?

Loupežník mlčel. A mlčel i ve chvíli, kdy ho páni natáhli na skřipec. Jenže Babinský měl dar, který mu nikdo nemohl vzít – duchapřítomnost. Když už se zdálo, že povolí, klidným hlasem prohlásil, že bohatství leží pod třetím vrškem mezi Lány a Křivoklátem. Páni pospíchali ven, kopali, hledali… a nic.

A mezitím? Babinský prý ve tmě uvolnil své okovy, proklouzl chodbami hradu a zmizel stejně tiše, jako sem přišel. Zbylo po něm jen ozvěnou chladné chodby a možná stín, který se dodnes občas mihne mezi stromy.

A poklad? Ten nenašel nikdo. Někteří tvrdí, že tam nikdy nebyl. Jiní, že Babinský své zlato přenesl ještě hlouběji do lesů. A pak jsou tací, kteří přísahají, že v zimních měsících, kdy je Křivoklátsko tiché a jen sníh odráží měsíční světlo, je možné ve stínech zahlédnout postavu s pouty na rukou a jiskrou v očích. Postavu, která stále hlídá to, co ukryla.

Protože některá tajemství Křivoklátska prý nezmizí. Jen čekají, až přijde jejich čas.