Když se večer snáší na pražské střechy a dlažba Královské cesty se zaleskne v teplém světle lamp, ožívá jedno z nejstarších tajemství města.

Říká se, že tehdy se probouzí Duch Prahy – ne přízrak v bílém rubáši, ale tichý strážce, který kráčí ulicemi, jež po staletí vedly krále i obyčejné poutníky.

Královská cesta – ta slavná trasa, kterou po korunovaci králové mířili z Pražského hradu k chrámu svatého Víta – je sama o sobě kronikou města. Začíná u Prašné brány, pokračuje přes Karlův most, Malou Stranu a stoupá až k Hradčanům. Každý její kámen nese otisk dějin – rytířských průvodů, zvuku fanfár, ale i kroků těch, kteří tudy chodívali beze jména, zato s velkou láskou k Praze.

A právě zde, mezi šuměním Vltavy a ozvěnou kroků pod gotickými oblouky, se prý Duch Prahy objevuje.
Staří kronikáři ho popisují jako muže v dlouhém plášti, s kapucí staženou do čela a lucernou v ruce. Světlo jeho lampy prý není obyčejné – má zlatavý odstín západu slunce, jaký se odráží od věží Týnského chrámu nebo od oken Staroměstské radnice.

Podle pověsti to není duch jednoho člověka, ale duše samotného města, zrozená z jeho historie, z radostí i bolestí, které Praha zažila.
Říká se, že se zjevuje těm, kdo Prahu milují – kdo ji nevnímají jen jako turistickou zastávku, ale jako živý organismus, který dýchá historií. Když takového člověka potká, jeho lucerna prý zazáří silněji. A ten, kdo se na okamžik zastaví a zadívá do tmy, ucítí zvláštní klid – jako by ho město objalo.

Někteří tvrdí, že Duch Prahy kráčí stejnou cestou jako kdysi korunovaní panovníci. V noci, kdy je mlha hustá a město spí, se jeho kroky tiše ozývají z uliček Starého Města. Zastaví se na Karlově mostě, pohlédne na proudící Vltavu a šeptá do ticha jména dávno zapomenutá: Karla, Rudolfa, Elišku, Václava… všechny, kteří se zasloužili o krásu tohoto města.

Jeho přítomnost není hrozivá – naopak, je klidná, téměř otcovská.
Zatímco jiní duchové Prahy děsí nebo připomínají dávné křivdy, on chrání.
Chrání duši města, jeho kouzlo i paměť.

Možná je to jen legenda.
Ale když někdy půjdete Královskou cestou za soumraku, ztišíte krok a ucítíte lehký vánek, který s sebou nese vůni kamene a vosku z luceren… možná právě tehdy kráčí vedle vás.
Ne proto, aby vás vyděsil. Ale aby vám připomněl, že Praha není jen město z kamene a věží. Je to živá duše, která si pamatuje každého, kdo ji miluje.