Na samotném vrcholu čedičového kopce, v srdci Máchova kraje, se k nebi tyčí majestátní hrad Bezděz. Už z dálky působí jako kamenný prst ukazující do neznáma – pevnost zahalená mlhou, ozvěnou času a dávných příběhů. Kdo sem kdy vystoupal, ví, že s každým krokem stoupá nejen k hradu, ale i do minulosti, která se tu drží zuby nehty.

Bezděz nechal ve 13. století postavit český král Přemysl Otakar II., přezdívaný železný a zlatý král. Měl to být nedobytný symbol královské moci, místo, odkud se dá pozorovat kraj jako na dlani. Jenže už během stavby se kolem hradu začaly šířit podivné zvěsti. Dělníci si šeptali, že se práce nedaří – zdi se bortily, základy praskaly a to, co přes den s námahou vybudovali, se do rána rozpadlo na prach.

Jedné noci, když zoufalý stavitel seděl osaměle mezi kameny, se před ním objevil neznámý muž v dlouhém plášti. Jeho oči žhnuly jako uhlíky a hlas měl hluboký, až mrazilo. Nabídl mu pomoc: „Věž postavím přes noc, pevnou a věčnou. Ale za úsvitu si vezmu první duši, která do ní vstoupí.“

Stavitel, unavený a zoufalý, souhlasil. Ráno, když se mlha rozestoupila, stála věž dokonale vystavěná – vysoká, hrdá, s kameny přesně zasazenými, jako by je kladl sám osud. Jenže místo radosti přišel strach. Čert chtěl splatit dluh.

Stavitel se nevzdal. Poslal do věže kohouta, který sotva vkročil dovnitř, spustil kokrhání. Čert, oklamaný a rozzuřený, zařval, až se hory otřásly, a s praskotem se propadl do země. Věž však od té doby nese jeho jméno – Čertova věž.

Říká se, že v noci, kdy se nad Bezdězem přehání bouře, z hlubin pod věží slyšet temné dunění a údery – jako by se někdo snažil prorazit na povrch. A kdo má odvahu, může prý při západu slunce spatřit na kamenných stěnách rudé odlesky připomínající žhavé spáry.

Historie Bezdězu však skrývá i další temné kapitoly. Po smrti Přemysla Otakara II. zde byl vězněn jeho syn, malý Václav II., spolu se svou matkou Kunhutou. Hrad se tak stal nejen symbolem moci, ale i smutku a bolesti. Později se stal poutním místem a sídlem mnichů, kteří prý často slýchali z Čertovy věže nevysvětlitelné zvuky.

Dnes je Bezděz oblíbeným cílem turistů, ale i milovníků záhad. Mnozí tvrdí, že při bouřlivých nocích se nad hradem skutečně mihne stín s rohy a žhavýma očima. Možná jen hra světel... nebo připomínka smlouvy, kterou kdysi jeden člověk uzavřel s peklem.

Bezděz tak zůstává nejen perlou české gotiky, ale i místem, kde se stírá hranice mezi historií a legendou. A když se při západu slunce zadíváte na siluetu hradu proti oranžové obloze, možná i vy ucítíte chlad v zádech – jako by vás někdo z té věže právě pozoroval.