Chlapec, který zmizel mezi kameny

Na břehu Vltavy, nedaleko Mánesa, se tyčí štíhlá gotická věž, kterou Pražané často míjejí, aniž by věděli, jaké příběhy se ukrývají za jejími kamennými zdmi. Šítkovská vodárenská věž není jen technickou památkou — je to symbol lidské práce, dovednosti a podle pověstí i jednoho dávného neštěstí, které v jejím nitru zanechalo stín malého chlapce.

Věž, která zásobovala Prahu vodou

Šítkovská věž byla postavena v letech 1588–1591 a sloužila jako součást rozsáhlého systému zásobování Nového Města pražského vodou. Voda z Vltavy se pomocí složitého zařízení čerpala nahoru do věže, odkud pak potrubím proudila do kašen a domů měšťanů.
Byla to tehdy moderní stavba – výška téměř 48 metrů, silné kamenné zdivo a původní dřevěné soukolí, které pohánělo vodní kola na břehu řeky. Na svou dobu šlo o technický zázrak, a také o chloubu tehdejšího městského inženýrství.

Věž přežila požáry, povodně i zásahy blesků. Po staletí se stala neodmyslitelnou součástí pražského panoramatu, a přestože její vodárenská funkce dávno zanikla, zůstala opředena záhadou, která se traduje dodnes.

Legenda o chlapci, kterého pohltila věž

Podle staré pověsti se při stavbě věže stal tragický příběh, který zanechal stopy hluboko v jejích zdech. Mistr stavitel měl malého učedníka – chlapce, který byl nesmírně šikovný a zvídavý. Pomáhal nosit nářadí, míchal maltu, a i když byl ještě dítě, snil o tom, že jednou postaví vlastní věž, která se dotkne nebe.

Jednoho podvečera, když slunce klesalo nad Vltavou, rozhodl se chlapec vylézt po lešení výš, než mu mistr dovolil. Chtěl z výšky vidět celé město, o kterém snil. Jenže prkno pod jeho nohama povolilo — a dřív než kdokoliv stačil vykřiknout, chlapec zmizel mezi kameny. Dělníci běželi k místu pádu, ale tělo nenašli. Jako by ho věž sama pohltila.

Lidé říkali, že duch malého učedníka zůstal navždy uvězněn v jejím zdivu. Od těch dob se traduje, že za soumraku se v jednom z horních oken objevuje slabé světélko – silueta chlapce, který zůstal věži věrný. Někteří přísahají, že slyšeli tlumené kroky a dětský hlas, který si pobrukuje píseň z dávných časů.

Mistr prý zármutkem ztratil rozum a nikdy už nic nepostavil. Poslední, co pronesl, než zmizel z města, bylo:

„Věž si ho vzala, protože ho měla ráda.“

Věž, která přežila staletí

Dnes je Šítkovská vodárenská věž jednou z posledních svého druhu v Praze. V 19. století prošla několika přestavbami a od 1881 přestala sloužit svému původnímu účelu. Během let se stala součástí městských pověstí – někdo ji vnímá jako symbol píle, jiný jako místo s duší.

Když se k ní přiblížíte večer, mezi lampami a šuměním Vltavy, možná ucítíte zvláštní chlad, který se zvedá od země. A když vzhlédnete vzhůru, kdo ví – třeba zahlédnete v jednom z oken drobnou postavu chlapce, který stále hlídá svou věž.

Protože jak říkají Pražané – v Praze kameny dýchají. A některé z nich si pamatují víc, než bychom čekali.