Legenda o kořenářce a její věrné společnici

Skrytá ulička zvaná Nový Svět, malebně schoulená pod hradbami Pražského hradu, uchovává víc než jen atmosféru dávno zašlých časů. Je to místo, kde se historie mísí s tichými ozvěnami příběhů, jež se šeptem předávají z generace na generaci. Mezi pokřivenými domky, pod starobylými lampami, jejichž světlo se odráží na nerovných dlažebních kostkách, se klikatí úzké schodiště, které místní znají pod jménem Kočičí schody.

Název těchto schodů údajně nevznikl jen kvůli toulavým kočkám, které se tu rády procházejí v podvečerním šeru. Skrývá se za ním mnohem tajemnější příběh – legenda, která dodnes vyvolává mrazení v zádech těm, kdo se po schodech odváží projít za soumraku. Říká se, že kdysi v jedné z tehdejších chaloupek žila stará kořenářka – žena s pronikavým pohledem, hlubokou znalostí bylin i zapomenutých zaklínadel. Vypadala drsně a nepřístupně, ale lidé z širokého okolí si k ní chodili pro rady, hojivé masti i lektvary proti zlým snům a nemocem, které lékaři neuměli vyléčit.

Nebyla však nikdy sama. Vždy ji doprovázela černá kočka s bílou náprsenkou, bytost tak zvláštní, až v lidech budila podvědomý respekt. Říkávalo se, že kočka rozumí lidské řeči, že se dívá očima jiného světa a dokáže vycítit, kdy se blíží nebezpečí. Někteří přísahali, že ji viděli mluvit. Jiní tvrdili, že sama kořenářka ve skutečnosti nebyla obyčejnou ženou, ale strážkyní starého vědění, které se už dávno ztratilo z učebnic.

A pak jednoho dne – beze slova, bez rozloučení – kořenářka zmizela. Její domek zůstal prázdný, náhle tichý, zarůstající popínavým břečťanem. Ale kočka se zdržela. Po večerech ji lidé vídali sedávat na schodech, jak upřeně hledí do tmy, mňouká a občas se ztratí v nedalekém stínu. Říká se, že právě pod těmito schody se nachází tajný vstup do dávno zapomenutého sklepení. Tam prý kořenářka dál připravuje své lektvary, ukrytá před světem, před časem i před smrtí.

Jiná verze legendy však tvrdí, že se dostala příliš blízko temným silám, které ji nakonec pohltily. Možná ve snaze pomoci, možná z touhy poznat víc, než bylo člověku určeno. Tak jako tak, od té doby má místo podivný nádech tajemna.

A tak, pokud se jednou v podvečer ocitneš v těchto končinách a zaševelí vítr mezi domky, zpozorni. Možná uvidíš kočku s bílou náprsenkou, jak tě tiše sleduje z horního schodu. A pokud na chvíli zadržíš dech, zaposlouchej se. Někde v dálce možná uslyšíš tiché míchání bylin v hmoždíři, kroky na starých prknech… nebo tiché šeptání, jakési zaklínání, kterému dávno nikdo nerozumí.

Je to jen legenda? Anebo snad ozvěna minulosti, která se nikdy docela nevytratila – alespoň ne z Kočičích schodů?