Povězd o vězni s houslemi – píseň, která nikdy neutichla

Pražský hrad v sobě ukrývá mnohá tajemství. Některá jsou zapsaná v kronikách, jiná šeptaná mezi stíny hradních zdí. Jedno z těch nejdojemnějších vypráví o mladém šlechtici jménem Dalibor z Kozojed, jehož osud se navždy spojil s hradní věží, která od té doby nese jeho jméno – Daliborka.

Dalibor byl uvězněn na konci 15. století za to, že poskytl útočiště vzbouřeným sedlákům. Byl odsouzen k smrti, ale před popravou strávil měsíce v kamenné kobce věže. A právě zde se zrodila legenda. Říká se, že ve vězení se naučil hrát na housle. Zpočátku jen tiché pokusy, později smutné a podmanivé melodie, které pronikaly ven škvírami a nesly se k obyvatelům podhradí. Jeho hudba prý dojímala kolemjdoucí i stráže – stal se symbolem svobody a lidskosti i v beznaději.

Když byl Dalibor popraven, melancholická píseň ztichla. Ale ne nadlouho. Po staletí se mezi lidmi udržuje víra, že za tichých nocí, když vítr šeptá mezi věžemi, je možné zaslechnout tklivé tóny houslí. Není to jen vítr, tvrdí někteří – je to Daliborův duch, který stále hraje píseň, jež nikdy neutichla. Možná je to jen legenda. A možná vám při návštěvě Daliborky do uší zavanou nečekané tóny, které vás zavedou hluboko do příběhu člověka, jenž ani v zajetí nepřestal snít.

Pravda o Daliborovi z Kozojed

Dalibor z Kozojed byl mladý vladyka ze starobylého rodu pánů z Kozojed, jehož pradědeček (rovněž Dalibor) statečně bojoval po boku krále Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku. Daliborův otec Aleš působil jako purkrabí na vodním hradu v Budyni a na tvrzi ve Mšeném, které patřily Janu Zajícovi z Házmburku. Pan Aleš koupil statek v Mnetěši u Řípu, na kterém žil s manželkou a syny Daliborem a mladším Janem neboli Ješkem.

Rostoucí dluhy obyvatelstva a špatná situace poddaných v době husitství přinesly další a další nepokoje. Jedno z nejvýznamnějších povstání poddaných proti robotním povinnostem proběhlo roku 1496 na panství Adama Ploskovského z Drahonic na Litoměřicku. Poddaní si na něm vymohli propuštění z robotních povinností tak, že přemohli pánovu tvrz a přestože se sveřepě bránil, zranili ho a zajali, takže, aby si život uchránil, slíbil jim na svou čest a víru, že je propustí z poddanství. Vzbouřenci se poté „dobrovolně uchýlili pod ochranu“ Dalibora z Kozojed, který byl v jistém smyslu sousedem Adama Ploskovského.

Dalibor nebyl žádným mírným ochráncem utlačovaných. V Deskách zemských v registrech soudu komorního jsou zapsány přesvědčivé důkazy toho, že ještě před svým uvězněním na Pražském hradě byl za svou nepoctivost dvakrát popohnán před soud, a to 14. října 1490, kdy jej žaloval jeho otec, že si z rodového majetku přivlastnil víc, než mu náleželo. Soud dal otci Alešovi za pravdu a Daliborovi nařídil, aby svému mladšímu bratrovi Janovi (nebo Ješkovi), předal díl, který mu nepatřil (koně, krávy, svině, obilí a jiné svršky). To Dalibor nesplnil, takže jej na soud poslal bratr Jan dne 13. listopadu téhož roku a Dalibor prohrál.

Dalibor využil vzpouru poddaných k tomu, aby si přivlastnil majetek Adama Ploskovského. V létě roku 1497 potom zemský soud nalezl za právo, že ten, kdo přijme pod ochranu vzbouřené poddané, má být popraven, majetek a poddaní takto získaní mají být vráceni původnímu pánu. Tento nález se stal pro příště důležitým podkladem pro řešení deliktů vzpoury proti vrchnosti a dnes je známý jako Daliborův nález, protože kvůli němu byl Dalibor uvězněn v známé Daliborce a 13. března 1498 odsouzen k smrti a ke ztrátě šlechtického titulu a nejspíš téhož dne popraven na plácku mezi budovou purkrabství a Černou věží nebo na Opyši u dnešní vinice. Byl rytířského stavu, proto nebyl oběšen, ale kat mu srazil hlavu.